The Colony East - Moravian Gate
....Přišlo to z čista jasna, bez výstrahy, bez varování. Nepřátelé nás napadli na strategicky nejvýznamnějších místech - tam, kde žilo nejvíce z nás a pomocí zbraní, o kterých jsme neměli ani tušení, že je mají v držení. Jaderné hlavice proměnily naše velké metropole, dříve pulzující životem, v tiché trosky. Další útoky, na menší města, už nepřišly. Mysleli si, že nás všechny pohřbili jedinou ranou, hnanou dál pomocí silných větrů a dešťových mraků.
Mýlili se však. Nezůstalo nás mnoho, ale přežili jsme. Aniž bychom měli čas oplakat své blízké, sbalili jsme si jen to nejnutnější a vydali se do pustin, kde byla míra radiace nižší. Mysleli jsme si, že když půjdeme co nejdále od měst, nakonec dorazíme na místo, které je radiací zcela nedotčené. Ani po 30 letech jsme ho však nenalezli. Jediné, co vždy spolehlivě objevíme, jsou hranice. Místa, kde je radiace tak silná, že překonává všechny historické záznamy a tak rozlehlá, že je pomocí našich skromných ochranných prostředků nedokážeme překonat.
Jsme proto uvězněni na omezeném území, na kterém jsme založili kolonie - naše bezpečná útočiště. Občas se život v nich zdá zcela idylický, ale v tom se realita přihlásí o slovo. Jídla je málo, vody ještě méně. Zdroje, které nás drží při životě, jsou omezené. Riziko úmrtí vlivem dehydratace, vyhladovění či infekce je všudypřítomné.
Milosrdné k nám není ani počasí, které se vlivem
radiace zcela proměnilo. A ironická třešnička na dortu toho všeho jsou rozbroje
panující mezi koloniemi navzájem - kvůli potravinám, lékům, zbraním - čemukoliv,
co nás udrží při životě ještě jeden další den, ještě jedno další nadechnutí
Proč ale, ptáte se? Proč chtít přežívat v takovémto světě? Může za to zvěst, kterou nám před dávnými lety předal neznámý tulák. Zvěst, že existuje "něco" - ať už je to místo, předmět nebo osoba - díky čemuž budeme moci žít ve větším bezpečí. Mnohdy se to zdálo jako prostý výmysl, ale právě teď, právě dnes, cítíme, že jsme tomu blíž, než kdykoliv předtím....
Oázy bezpečí a jistoty v jinak zpustošeném světě plném radioaktivních výparů – to jsou kolonie. Založili je přeživší po jaderných útocích, kteří se uchýlili do pustin, aby zde vybudovali něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo místa, ve kterých žili předtím, než se celá země změnila v doutnající trosky.
Kolonií je dohromady šest a každá z nich je specifická svým smýšlením, způsobem obživy či technologiemi, které používá, aby našla to "něco" co jim umožní žít ve větším bezpečí. Ačkoliv by se mohlo nabízet, že kolonie spolu vzájemně spolupracují, aby porazili nepřízeň osudu, pravda je přesně opačná.
Kolonie jsou ve vzájemném sporu – o jídlo, vodu, léky, zbraně nebo prostředky sloužící k zábavě. Každá brání svůj vlastní píseček a zároveň se snaží probojovat mimo své hranice, aby získala poklad.
Kdo nakonec vysněnou trofej pozvedne nad hlavu je nejasné, neboť všichni mají na začátku stejné šance, ale to vše se může velmi rychle změnit.
Dnes byl spatřen v blízkosti 4. kolonie neznámý muž
Bez jakékoliv viditelné příslušnosti k jedné z existujících kolonií se domníváme, že se jedná o zcela bezvýznamného a nejspíše dezorientovaného tuláka.
Někteří stařešinové ovšem nesouhlasí - prý je to ten stejný, který kdysi roznesl zvěst o lepším životě. Než jsme si to však stačili ověřit, zmizel jako pára nad hrncem. Skoro jako kdyby ani nikdy neexistoval...
Zvěst se ukázala být pravdou. Existoval poklad, ve kterém byla skryta spása našich životů. Naděje na lepší zítřky. Na dny beze strachu a plné hojnosti. A to byl důvod, proč se strhla bezcitná rež. Každá kolonie chtěla poklad jen pro sebe. Ze začátku bylo vše jen divokou, krvelačnou touhou po odměně.
Střelba se ozývala ze všech stran, stejně jako zoufalé nářky vojáků o ošetření. Ne ke všem se medikové dostali včas. Ti, co zůstali, odolávali dlouho. Statečně. Neúnavně. Nakonec ale i je dohnaly černé myšlenky. Věděli, že takto to dál nejde. Musejí se spojit, utvořit dočasnou alianci pro vyšší dobro. A tak se také stalo. Z šesti kolonií se najednou staly dvě. Tři klany proti třem klanům a boje začaly na novo. Tentokrát lstivější, vypočítavější – každé vypálení munice bylo předem promyšleno, kalkulováno.
A výsledek se dostavil překvapivě rychle. Poklad byl na dosah. Jeho poloha byla odhalena. Vojáci jedné z kolonií, chráněni plynovými maskami, se vydali poklad vykopat, zatímco ostatní dvě kolonie jim kryly záda. Strhla se křížová palba. Bylo to teď nebo nikdy. Úsilí vynaložené na odkrytí pokladu se zdálo větší, než při jakékoliv bitvě předtím. Hlína byla tvrdá a tak mrtvá, že se zdálo absurdní, že pod jejím povrchem bude něco tak důležitého. Ale byl tam. Poklad. Oprýskaná, stará, armádní bedna, jenž skrývala všechno dobré na světě. Vojákům vhrkly slzy do očí. Šťastně a hlasitě potvrdily nález pokladu, když v tom to přišlo.
Prudce se zvedl vítr a zvířil vykopanou zeminu. Mračna se stáhla. Stromy se začaly ohýbat a mizet v obrovském víru. Tornádo, plné radiace udeřilo z ničeho nic. Bylo to rozhodnutí učiněné během pár vteřin. Dvě kolonie, které doteď bránily vojáky kopající poklad, kývlo na své spojence. "Vezměte si to a běžte," jako by jejich pohledy říkali. Vojáci, držící poklad, zaváhali - byť jen na jedinou milisekundu. Nezdálo se to správné, ale pud sebezáchovy vyhrál. Přání mít normální život pro jejich ženy a děti, vyhrálo. Sevřeli poklad pevněji a dali se na útěk. Věděli, že mají maximálně pár minut. Tak akorát, aby sebrali své rodiny a vydali se vstříc budoucnosti.
Bouře jim byla neúnavně v patách. Viděli jsme, jak se z nich snaží ukousnout alespoň malý kousek. Jak se je snaží zaživa spálit. Pak udeřil blesk a nastala tma. Nepřirozená, zlověstná. Stáhli jsme se a čekali, až se počasí trochu umoudří. Když ten okamžik konečně nastal, našli jsme pár kilometrů od hranic našich kolonií bednu. Oprýskanou, starou, armádní bednu, ve které byl vzkaz: "Místo bez radiace existuje. Děkujeme.
PS: Tenhle poklad nebyl jediný, který skrývá naději. Hledejte dál a jednou se sejdeme na lepším místě." – vaše osvobozená kolonie.
"Místo bez radiace existuje.
PS: Tenhle poklad nebyl jediný, který skrývá naději. Hledejte dál a jednou se sejdeme na lepším místě. – vaše osvobozená kolonie."
Tak zněl vzkaz, který minulý rok našly kolonie po utichnutí vzájemných bojů. Dočasná aliance některých kolonií a děsivý zásah shůry v podobě toxického tornáda, umožnily něco nevídaného – osvobození.
Výhru nad tou pustou, radiací zamořenou planinou, kterou tak dlouho byli nuceni nazývat svým domovem.
Jedné kolonii se to podařilo, znělo v hlavách osadníků zbývajících kolonií. Když se to podařilo jim, proč ne nám? dodali ihned.
Tam někde existovala hojnost. Bezpečí. Lepší místo. Každá další myšlenka přiživovala naději. Naději, naději, naději! Existovala vždycky, byla hlavním důvodem, proč chtěli přežít další den, ale tváří tvář s příkořími zamořeného světa, se na konci dne zdála jen jako vzpomínka oprašovaná z pouhého zvyku.
Tomu však bylo konec. Měli důkaz. Doposud skomírající uhlík naděje ožil. Ozářil temný svět. Naděje se stala silnou, neochvějnou, hmatatelnou stejně dobře jako poslední příděl konzervovaného masa. Hřála a stala se důvodem spojenectví všech kolonií. Všichni, táhnoucí za jeden provaz, hledajíc další poklad. Časem se však názory na to jak a kde poklad hledat, rozešly. Myšlenkové proudy se rozpojily a otočily proti sobě. Naděje začala žhnout a spálila dočasný mír.
Boje mezi koloniemi začaly nanovo. Každý byl expert, každý tvrdil, že ví, kde je další poklad. Každý se nechal oslepit nadějí na život, který měl před Velkou zkázou natolik, že přestal vnímat, že se temnota znovu přihlásila o slovo.
Nutila je zabíjet, krást a sabotovat s nulovým soucitem a neutuchající urputností. A právě to dalo vzniknout zcela novému nepříteli.
Mysleli si, že to nejhorší už zažili....
Strach, beznaděj, zoufalství, ztrátu, hlad, žízeň, nemoci, nedostatek.
Venku padla tma a mnozí se již vzdali spánku. Stráže nikoliv. Poslouchaly. Začalo to jako ševelení. Tiché, nenápadné, lehce zaměnitelné s vánkem. Po pár momentech se však přidalo chrčení.
Sýpání. Zvuky, které se již nedaly zaměnit s rozmary počasí.
Stráže zbystřily, ruku instinktivně natáhly ke zbrani. Kroky. Těžké, rozhodné. Mířily k nim. Zrychlovaly. Již si byly jistí, že se jedná o člověka. Člena nepřátelské kolonie. Rychle vzaly za zbraň a připravily se na boj jako už tolikrát. Rutina. Necítily strach. Ne, NE, boj je už nemohl vyděsit. To si myslely. Spletly se. To jim bylo jasné v okamžiku, kdy nepřítel vydal z hrdla zvuk, který se rozhodně k lidskému nedal přirovnat a vynořil se ze tmy.
TOHLE bylo dokonalé dítě radioaktivity v celé své hrůzné kráse. TOHLE byla poslední rána apokalypsy.
Žoldnéři
Stejně jako apokalypsa i oni se objevili z čista jasna. Vzhledem k minulosti válečných konfliktů na Zemi se to dalo čekat, ale kolonie přesto zaskočilo, jak hluboce může lidství ještě klesnout. Že pro nově příchozí skupinu pojem "vyšší dobro" neexistoval a radiací zamořený svět jí vlastně vyhovuje, protože jen díky tomu, si mohla říct o odměny, které by jí jinak nikdo nedal. Ale víte, jak se to říká….
Zoufalé časy si žádají zoufalé činy. A tak kolonie nakonec přistoupily na podmínky výměnou za větší bojovou sílu a ochranu a při té příležitosti skupině vymyslely mnoho jmen, podle toho, zda zrovna byla na jejich straně nebo nikoliv: supi, svině, zaprodanci, ale také spasitelé, ochránci či nadaní. Anebo pěkně postaru – žoldáci.
Hráči, kteří troufale vstoupili do hry a hodlají jít pro svou odměnu i přes mrtvoly.
Vzpomínka na úspěch jedné z kolonií z minulého roku hnala všechny vpřed. Byl tam, byl tam! Poklad! Našli další poklad!
Jenomže nic nikdy nemohlo být jednoduché, že ne? Radostný ryk měl hořký podtón. Zlověstný. Zněl jako chrčení nebezpečného zvířete. Ale realita byla daleko horší. Radiací stvoření mutanti se vrhli na kolonisty jako na lákavý hlavní chod. Trhali, pili krev, hodovali na lidském mase. Někteří kolonisté se pokusili nového nepřítele zastřelit, ale tvrdý pancéř nepoškodili. Někteří se pokusili utéct, ale nebyli dostatečně rychlí. Někteří se pokusili schovat, ale nebyli dostatečně vynalézaví. Jen ti, kteří samou hrůzou zkameněli, vyhráli – mutanti se totiž neřídili zrakem, ale sluchem a ten, kdo nebyl slyšet, přežil.
Jenomže hrobové ticho se nedalo udržet navždycky. V situaci, kdy se kolonisté opětovně obrátili proti sobě, a střelba byla slyšet ze všech stran, mutanti měli žně. Koho nezasáhl náboj, ten skončil rozcupovaný. Kdo přežil obojí, pořád musel snášet rozmary toxického počasí. Během jedné z dusivých přeháněk byl dokonce těžce zraněn kapitán i plukovník a armáda kolonistů byla citelně oslabena. Naděje byla udusaná, jako oheň bez kyslíku.
Že to byl konec? Ne, ten teprve přišel, když se v dáli objevily neznámé siluety. V rukou nesly podivné relikvie. Nikdo po nich nevystřelil, všichni vyčkávali. Nejenom proto, že všichni již měli pomálu munice, ale také ze zvědavosti. Až když se siluety přiblížily blíže, viděli, že nesou knihu, podivnou hůl a artefakty připomínající kříže křesťanství. Nebyli ozbrojení a tak na ně nikdo nezaútočil. Nechali je projít. Jít dál. Ale to byla chyba. Říkali si Svědci Boldinovi, a i když neměli fyzické zbraně, jejich psychická síla byla mnohonásobně horší.
Měli své zvrácené přesvědčení, víru, styl života a to vše šířili jako morovou ránu. Někteří kolonisté jim padli za oběť a stali se součástí hnutí, které žádný poklad nezajímalo. Svědci sbírali své dušičky a kolonie přicházely o své bojovníky.
Počty kolonistů se citelně snížily a do hry tak vpadli žoldnéři, chladnokrevně vycítili příležitost. Šanci, že najdou uplatnění teď, když zbývající kolonie udělají ze zoufalství cokoliv, aby získali poklad výměnou za ztracené spolubojovníky.
A kolotoč bitev se rozjel zase na novo. Aliance vznikly a zanikly, životy se vytrácely. Mutanti i Svědci již byli plně nasyceni a odešli zcela bez rozloučení. A jedna z kolonií urvala poklad pro sebe.
Nastalo ticho. Hrobové ticho. Zbývající kolonie popadaly dech. Byly vyčerpány, neměly sílu dále bojovat a tak zvolily jinou taktiku – vyčkávací. Kolonisté s pokladem přece museli jednou jít pro vodu na druhé straně pláně. Museli jít lovit. Museli se pohnout.
A tak všichni čekali… hodiny…dny…trvalo to nesnesitelně dlouho. Kolonie začaly být nervózní. Žoldnéři posedávali opodál a královsky se bavili. Všechno to pro ně byla hra, zábava. Nic pro ně nebylo svaté. Pak se kolonie odhodlaly. Šly, po zuby ozbrojené pro poklad, jenomže když na místo došly, nikdo jim nekladl odpor. Nikdo tam totiž nebyl. Jen poklad…armádní bedna zející prázdnotou. Psaný vzkaz, jako z minulého roku, chyběl.
Když se ale kolonisté podívali blíže, uviděli, že na úplném dně bedny se nacházelo něco, co dokonale nahradilo všechny vzkazy světa – něco, co mohlo růst jen na místě bez radiace.
Co se našlo minulý rok v armádní bedně, bylo po jistou dobu tajemstvím.
Kolonisté, kteří bednu našli, si skutečnost o tom, co našli, chtěli nechat pro sebe, ale jak to tak bývá, nakonec někdo neudržel jazyk za zuby. Všichni už pak věděli, že v bedně byla rostlinka – malá, slabá, ale celá zelená a živá. Tak zranitelná, a přitom vysílala tak mocný signál – život existuje dokonce i v tomhle pekle. Společně s květinou našli také mapu a tyhle dvě věci stačily, aby se všichni dali do pohybu.
Opustili svoje staré území a dali se na pochod, bez ohledu na to, kdo kdysi patřil, do jaké kolonie. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Cesta samozřejmě ale ni tak nebyla jednoduchá. Zpustošená krajina a počasí je několikrát donutili změnit směr. Čím dál šli, tím více mutantů potkávali – objevovali se jako jedovaté houby po kyselém dešti. Nevyhnuli se ani potyčkám se žoldnéři a přirozeně tak přicházely ztráty na životech a kolonisté dosáhli kritického nedostatku střeliva. A co víc, pomalu přicházeli také o jednoho ze svých nezkušenějších mužů – o kapitána. Ten po boji o poklad z minulého roku utržil ošklivá zranění, která se ne a ne vyléčit.
Poslední kapka byla radioaktivní bouře, která je zastihla tento týden a málem zahubila i rostlinku, kterou po celou cestu nesli v ochranné schránce. Všichni toho měli dost. Vyčerpaně popadali na zem, modlící se k bohům, které ani neznali, aby už byl konec. A potom…když bouře přestala a prach se usadil, uviděli pevnost. A ten jediný pohled na starobylou budovu jim stačil, aby znovu pocítili naději.
